Prakticky až na kopci, na jihovýchodním konci Senetářova se nachází uajímavý pomník nejslavnějšího bojovníka všech dob - Jana Žižky z Trocnova. Byl milým překvapením, když jsem se nechal "zbytečně" dovést autobusem o zastávku dále. Nyní mě čekal návrat do údolí, kde se nachází muzeum perleťářství (výroba knoflíků). Po chvilce na zorientování se v terénu a prostudování mapy musím rachle pokračovat dále, mám toho ještě spoustu v plánu (to ještě netuším, že výlet bude nabit zajímavostmi až "po vrch". V Ostrově u Macochy se nachází Ostrovská propast přístupná jakousi formou podzemní zajištěné cesty (ferraty). Nemohl jsem si odpostit pohled na ni a to jsem asi neměl dělat. Je to ryzí ďura v zemi - propast, vertikála a představa, že bych jen její začátek řešil rozporem, tak to si nejsem schopen při své menší postavě představit. Jediná možnost jak bych se bezpečně dostal nahoru nebo dolů je pomocí lezeckého (stoupacího) vybavení. Obtížnost ferraty uvádí až D. A jen letmý pohled obavy potvrdil. Pokračuji dál, musíl si trochu zlepšit náladu z pocitu "že zas na něco nemám" - že strach je silnější. V údolí bych míjel "Ostrovské Vintoky", jeskyně s jakýmsi "kombinovaným profilem - nachází se zde více než 70 metrů hluboké propasti, ale i horizontální chodby. Nachází se v přírodní rezervaci a tak jsou jak z hlediska zákona, tak i z bezpečnostních důvodů přístupné jen jeskyňářům. Od Ostrovské propasti jse ovšem vyrazil nejprve patrně směrem dobrým, ale později jsem uznal, že jdu špatně. Asi by bylo lepší se vrátit (inu někde nahoře mezi baráky jsem turistickou značku ztratil a vydal směrem kam vedla úzká vyšlapaná cestička, která se ztrácela více a více. Ani to mě nepřesvědčilo k otočení. Dovedla mě do hustého pichlavého porostu na jakési stráni a přesto takřka nepatrně vedla pořád dále. Bylo mi už jasné, že mířím špatně a tak jsem jen uvažoval jak se nejrychhleji bezpečně dostanu na cestu dole a zda se mi do cesty nepostaví překážka ve formě skalní stěny. To se naštestí nepotvrdilo a tak jsem se konečně, sice notně poškrábaný, dostal na asfaltovou cestu. Tuto cestu rozhoně nedoporučuji, je to špatně... Ztratil jsem spoustu času a na křižovatce cest se opět ve spolupráci s mapou a potupně i nahlédnutím na GPS přístroj (největší prohra - GPSka má být jen záznamníkem - raději se někoho zeptat než do ní pohlédnout) zorientovávám a přemýšlím kudy bych měl jít. Chtěl bych totiž alespoň z dáli zahlédnout slavnou "Smrtní jeskyni" nad asfaltovou cestou. Po chvíli zjišťuji, že místa jsou mi již z dávných časů známější. Někde v údolí (nadaří se mi zahlédnout to místo menší jeskyně v prudkém svahu) kde jsem se poprvé v životě seznamoval s kluzkostí vilémovického vápence. :-) Nakonec portál Smrtní jeskyně vidím a po cestě pokračuji dále do Vilémovic a po Svatojakubské cestě až do Rudic přes "Kolíbky" až ke slavnému propadání. Pak již jen táhlou cestou přes Jedovnici a Kotvrdovice do Senatářova, kde mám konečně zasloužený asi 20 minutový odpočinek než přijede poslední autobus. Jinak by mě čekal pochod dalších pár desítek kilometrů k Vyškovu a to jsem již skutečně nechtěl - vyšlo to. Slastný pocit - už nikam nemusím jít a autobus snad i dojede. A dojel... :-)